ČLÁNEK 6 - Nákup auta

2. ledna 2020 v 7:37 | Ztracená Ponožka |  Nový Zéland - Můj příběh
Ahooj
Jsem tu zas …Vaše ztracená ponožka.
Tentokrát Vám budu vyprávět o tom, jak jsme šli koupit auto. U nás v ČR, když jde člověk kupovat auto, tak je to téměř na půl roku…proč? Protože jsme češi a neustále nad něčím váháme, říkáme si, co by se mohlo na tom autě akorát tak ,,posrat,, a v podstatě hledáme důvod, proč to ojeté auto nekupovat.
Tady, na Novém Zélandě, jsme se prostě jednoho nedělního rána probudili a šli na zdejší car trade koupit náš budoucí domov na 4 kolech (v Aucklandu je největší market s ojetými obytnými dodávkami, něco jako veletrh, kde lidi prodávají své obytné domy, ve kterým po celý rok bydleli a teď svého miláčka prodávají, jelikož již musí domů). Většina lidí, kteří kupují obytnou dodávku (VAN), vyrazí právě sem, na tento veletrh v Aucklandu. Nyní si touto zkušeností projdeme i my.
Vydali jsme se tedy na cestu pěšky, jelikož onen veletrh byl vzdálen od našeho dočasného bydliště pouze asi 3 km. Cestou jsme asi tak třikrát stihli zmoknout a zároveň třikrát uschnout. Došli jsme na veliké parkoviště, kde bylo několik řad aut všeho druhu. Vydali jsem se tedy na prohlídku těchto vozů. Auto, tzv. van (auto/dodávka, ve které se dá spát, vařit = v podstatě žít) musí splňovat hned několik podmínek, a to například: vlastní záchod, vodu, apod. Při výběru auta jsme měli velké štěstí a v podstatě to byla láska hned na první pohled. "Luisa", říkám si (jméno našeho nového domu). Viděla jsem jí v dálce na konci dlouhé řady aut. Vedle ní stál chlapík s delšími blond vlasy. Trochu mi připomínal Australana.
On: Hi, how are you?
Já: Hi, I am fine.
On: Where are you from?
Já: I am from the Czech republic. And you?
On: Neuvěřitelný, já taky. :D
A tím už jsem vlastně tušila, že Luisa bude mít další majitelé z česka. Auto jsme si s parťákem, říkejme mu pro tento příběh Edward, projeli a shodli se, že není co řešit. Bereme jí, Luisa bude naše. No, nebo shodli?! Možná, když teď nad tím tak přemýšlím, spíše jsem ho přemluvila. On by možná, typicky po chlapsku, auto vybíral ještě teď. Ale já jsem s Luisou více než jen spokojená. Edward má sice občas nějaké výhrady a Luisa z toho má akorát deprese a občas se z toho všeho začne sekat v zamykání a odemykání dveří, jinak je ale zatím spolehlivá. Co se týče těch dveří, Luisa a Edward spolu byli jednou u ,,doktora,, v autoopravně a nejspíše si to tam vyříkali. A teď už jsou spolu téměř dobří přátele…tak jen doufám, že to tak i zůstane. 😊 Teď jsem trošičku odskočila. Auto stačilo přepsat na poště a během několika minut bylo naše. Jak snadné.

Jízda po druhé straně
První jízdu jsem nechala na Edwardovi. Jeli jsme přes centrum města k našemu ubytování, kde jsme bydleli. Říkám Vám, že jsem byla ráda, že žiju :D
Kruháče naopak, ručka, pedály jinak, strouha - nestrouha, brutál jízda :D Ale teď už ho musím pochválit, bezpečně mě vozí po celém Zélandu.
Hurá s Luisou do světa.


(foto na IG: @ztracena.ponozka)
 

ČLÁNEK 5 – Očekávaný příjezd mého parťáka a náš následný plán pro Zéland

17. prosince 2019 v 7:39 | Ztracená Ponožka |  Nový Zéland - Můj příběh
Dnes mi začíná den, kdy se z Wellingtonu přesouvám do Aucklandu a kde se mám sejít s mým parťákem pro společné putování Novým Zélandem. Můj let však letí až v 9 hodin večer, takže mám ještě jeden celý den v hlavním městě Wellingtonu. Ráno se vydávám na svůj poslední školní den. Dnes společně semnou končí plno studentů a opouštějí školu, proto nás čeká zkrácená výuka se závěrečným krátkým hodnocením (pro lepší příběh tomu říkejme menší ceremoniál). Po krátké dnešní výuce přichází onen slavný ceremoniál. Společně semnou končí asi 10 dalších lidí, proto všichni společně dostáváme certifikát o absolvování jazykového kurzu a před nastoupenou třídou mají všichni krátký proslov. Myslím, že hezké zakončení mého 6 - týdenního jazykového kurzu. A teď hurá domů a balit (ano, vykašlala jsem se na to a teď musím balit zase všechno naráz a na poslední chvíli). Po zabalení všech mých věcí (přijde mi, že toho mám více, než jsem si přivezla) se loučím se svou "domácí", která se mezitím již vrátila z Indie (mj. můj první dojem na sebe si u mě napravila svou velmi hodnou, příjemnou a pozitivní povahou) a odjíždím na letiště. Po klasické dvouhodinové "čekačce" na letišti a hodinovém letu přistávám v Aucklandu. Když si vyzvednu svá zavazadla a mířím směrem k příletové hale, kde podle všeho na mě již čeká můj parťák, začnu být opět trošku nervózní - sice jsme se již párkrát viděli a vše bylo v pohodě, ale teď mám možná lehkou nervozitu z toho, že už není cesty zpět, za chvíli se setkáme a budeme spolu v podstatě 24 hodin denně příštích 12 měsíců. Snad to bude OK. Přeci ale jen, jsem žena, která se ráda líbí, proto pro jistotu mířím ještě na povinnou zastávku na WC před zrcadlo, kde se přepudruji (přepudruji je jen pomocné slovíčko pro příběh, pač se od začátku mých dnů na Zélandu nemaluji). Poté se vydávám směrem k příletové hale, připadám si trochu jako malý strašák, jelikož mám na zádech krosnu, která je narvaná věcmi tak, že působí větší, než jsem já samotná, z krosny mám zavěšenou bundu a k tomu ještě za sebou vleču kufr. No, nebudu lhát, musím vypadat jako někdo, koho právě vyhodili z bytu se všemi věcmi. Snad se parťák nevyděsí a neuteče. Když vstoupím do příletové haly, tak ho spatřím, jeho vysoká postava v řídkém davu lidí se nedá přehlédnout. Zdravíme se, vítáme se a odjíždíme na společné, předem domluvené ubytování. Tak od zítřka začíná má nová etapa života již společně s ním, s mým parťákem. Děj se vůle boží!
Náš plán pro Zéland
Společně se svým parťákem máme vytvořený nějaký nezávazný rámec našeho plánu, tzn. například poměr práce/cestování, kam chceme na Zélandu cestovat, kam se chceme podívat mimo Zéland, apod. Nechám si však tyto věci zatím pouze pro sebe a uvidím, kam nás osud zavede. Máme toho opravdu hodně, co chceme vidět, kam se chceme podívat a co chceme zažít. Tak uvidíme, co z toho všechno stihneme zrealizovat…

(foto na IG: @ztracena.ponozka)

ČLÁNEK 4 – Jak to všechno začalo

30. listopadu 2019 v 9:43 | Ztracená Ponožka |  Nový Zéland - Můj příběh
Sedím takhle jednoho krásného večera na terase letního domku s výhledem do rozkvetlých sadů kiwi s šálkem čerstvě voňavé kávy, čekající na brzký západ slunce a říkám si, že bych mohla do svého začínajícího blogu sepsat takovou vsuvku, a to jak, kdy a proč jsem se vlastně rozhodla odjet na Nový Zéland. Tento článek bude tedy věnován tomuto tématu.
Celý můj příběh vlastně započal mnohem dříve, než by se mohlo zdát. Tato story začíná přesně na Štědrý den minulého roku na letišti v Manchesteru, když jsem se vracela domů po půlroční zkušenosti jako Au-pair v Anglii. Jelikož můj let byl o jeden den zpožděn a musela jsem letět domů až 24. prosince odpoledne, měla jsem dost času přemýšlet o životě namísto rozbalování dárků a dodržování vánočních tradic s mou rodinou. Hlavou se mi honily myšlenky ohledně dokončení mého studia, které mě za pár měsíců čekalo a také úvahy o tom, co potom budu dělat. Chci jít už někam standardně pracovat na 8 hodin denně na full-time, a nebo bych si měla ještě něco užít a někam se podívat, dokud jsem mladá?! Již v letadle vyhodnocuji, jaké mám možnosti - au-pair v Californii v USA, au-pair v jiné zemi, Work and Travel Kanada nebo Nový Zéland. Vzpomínám si, že jeden můj známý byl na Zélandě a říkal, jak to bylo super. Au-pair je fajn, ale do USA bych se musela upsat k jedné rodině na celý rok a co když mě děti budou štvát?! Proto au-pair asi teď vynechám, je rozhodnuto, volím přírodu, tedy Kanada, a nebo Nový Zéland. Po příletu do Česka a po svátcích si sedám k notebooku a začnu si hledat informace. Zjišťuji, že do Kanady je ohledně žádání víz nastaven systém náhodného losování, kdy každý měsíc někoho vyberou a na Zéland se žádá už za 3 měsíce, kdy systém žádostí o víza probíhá v jeden určitý čas. OK, zkusím tedy Zéland a když to nevyjde, zkusím Kanadu.
Den, kdy se žádá o víza na Nový Zéland je tady, pečlivě již půl hodiny před spuštěním roční kvóty stepuji na dané stránce a čekám (systém víz pro Českou republiku na Nový Zéland funguje tak, že v jeden daný den a danou hodinu se kvóta otevře pro cca 1500 Čechů a Slováků a prvních 1500 lidí, kteří vyplní online dotazník a zaplatí, získává víza. Není to však tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát, v jeden okamžik o víza žádá tisíce lidí, tudíž celý server neustále padá a dostane se tak pouze na pár šťastlivců). Přesně ve 22:00 se kvóta otevírá a já začínám vyplňovat (poctivě jsem trénovala na fiktivním profilu na Finsku, tak si říkám, že by to mohlo jít rychle). Ze začátku mi server kupodivu nepadá, jen se každá další stránka načítá hrozně pomalu. Zhruba v polovině všech otázek mi stránka poprvé spadne, mačkám tedy neustále jako magor (pardon) klávesu F5, dokud se stránka znovu nenačte - když se tak povede, vyplňuji dále. Stránky se pomalu načítají, ještě asi 3x mi to spadne, ale zhruba asi po 20 minutách se dostávám do posledního kroku a tou je platba. Když odešlu peníze, stránka mě trochu napíná tím, že se delší dobu načítá, ale pak se ukáže ZAPLACENO. Tak jo, teď už bych na 90 % měla mít víza v kapse. Druhý den mi přišel e-mail s oznámením, že jsem víza opravdu dostala. A je to doma, mohu jít slavit.

Hledání parťáka
Po úvodní euforii jsem na chvíli opustila svět okolo Zélandu a vydala se zase do světa studia. Když jsem opět po nějaké době začala řešit Zéland, vyhodnotila jsem si, že by si to asi chtělo najít nějakého parťáka (je jedno, jestli by to byl parťák, a nebo parťačka, hlavně, ať je fajn), jelikož ve dvou se to přeci lépe táhne, navíc by bylo fajn podělit se o společné náklady např. za bydlení, benzín, atd. Rozhodnu se tedy, že se přihlásím do všech různých skupin na facebooku a uvidím, jestli někdo nehledá parťáka. Přihlásím se tedy do dvou skupin na facebooku a zjišťuji, že existují dvě skupinky lidí, kteří dělají informační přednášky o Zélandě pro lidi s vízem, které mám já. Chystají i pár přednášek v Praze, tak se na jednu přihlásím. Jednoho nudného večera jen tak z nudy projíždím seznam uživatelů, kteří se také chystají jít na přednášku. Zaujme mě jeden mladý muž a tak mu rozkliknu profil. Při "stalkování" profilu omylem, ani nevím, jak se mi to povede, kliknu na "Přidat do přátel" (opravdu omylem, nejsem zrovna typ člověka, který by si takto přidával cizí lidi). Po tomto "incidentu" z toho sice nejdříve nadskočím ze židle, jelikož si říkám, jak to bude vypadat trapně, pak se ale uklidním tím, že o nic nejde, stejně se s tím člověkem asi nikdy neuvidím, říkám si. Za pár hodin mi však tento člověk potvrdí přátelství a napíše zprávu, že jsem patrně ta přítelkyně kamaráda, který mu mě včera představoval na baru a přidává k tomu, že se omlouvá, ale že si nějak nemůže vybavit, na čem se dohodli a o čem se bavili, pač to včera trošku přepískl. Nejdříve si říkám, WTF, pak se tomu ale oba zasmějeme. Rozvineme diskuzi a zjišťujeme, že oba jedeme na Zéland sami. Opravdu funny způsob, jak se seznámit s budoucím parťákem.

První setkání s parťákem
S mým budoucím parťákem jsme si tedy začali docela intenzivně psát a sdělovat své plány na Zéland. Postupem času jsme dospěli k závěru, že bychom eventuálně mohli jet spolu, ale jeďte s někým, koho jste nikdy neviděli a neznáte ho (co si budeme povídat, být rok s někým v kuse nemusí ani často fungovat s tou nej kámoškou). Domluvili jsme se tedy, že se setkáme na oné přednášce v Praze, díky které jsem si svého budoucího parťáka omylem uložila do přátel. Vydala jsem se tedy do Prahy na přednášku o Novém Zélandu a taky si tak trochu okouknout svého budoucího parťáka. Měli jsme domluvenou schůzku před jedním OC v centru města. Do Prahy jsem dorazila s předstihem a tak jsem si ještě zašla na kafíčko. To bych však nebyla já, abych zase něco nevyvedla, takže co čert nechtěl, polila jsem si svou krásnou bílou blůzičku kafem. "Sakra, co teď?!" Celá rudá tedy běžím do obchoďáku a hledám něco nového na sebe, když seženu novou bílou košili, říkám si, že jsem ze schůzky docela nervózní. Pak si ale sama řeknu, že jsem kravka, není to přeci rande, tak co tak šílím. Vlivem incidentu s kafem přicházím na domluvené místo s 15 minutovým zpožděním. Říkám si, jak můj budoucí potenciální parťák bude asi vypadat ve skutečnosti (jako na fotkách a nebo bude realita jiná ?!), jaký asi bude, co když to bude tragédie. Z SMS vím, že má na sobě bílou košili a stojí vlevo od hlavních dveří do obchodního centra. Když se přiblížím, vidím vysokého, docela pohledného mladého muže v bílé košili, který je nápadně podobný mému parťákovi. Říkám si "uff, vypadá sympaticky, tak snad to bude v pohodě". Přicházím k mému budoucímu parťákovi a první, co mě zaujme je jeho hezká vůňe. Představíme se, vydáváme se na přednášku, povídáme si, po přednášce mě dokonce doprovodí k mému odvozu, kde se loučíme. Po schůzce si říkám, že to by šlo, tohle bude v pohodě. S mým parťákem si poté téměř každý den píšeme, střádáme tipy a plány pro Zéland, ještě několikrát se setkáváme osobně, podnikáme spolu například kino, parťák mě provází dominantami Prahy, navštívíme ZOO, zúčastňujeme se noční prohlídky Prahy s bývalým bezdomovcem (mj. tohle každému doporučuji), abnebo spolu stihneme zaběhnout i dva běžecké závody v Praze a Ústí nad Labem. Ano, myslím si, že s parťákem jsme si sedli a můžeme vyrazit. Vzhůru spolu za dobrodružstvím.

(foto na IG: @ztracena.ponozka)

Kam dál

Reklama